KREV, MED A CHMEL
Hadis Medenčević
Popis knihy
Všechno, co jsem léta nosil v sobě a co se jako živá voda bouřilo ve mně, přetavil jsem do stránek románu. I přes poměrně krutý osud zapříčiněný válkou a imigrací, našel jsem cestu, jak prožít lásku a najít své místo na tomto světě. Nebudu se tajit tím, že jsem také chtěl ukázat, jak jsme si všichni ve své lidské podstatě (láska, strach, touha, naděje…) sakramentsky podobní, kulturně a lidsky neskutečně blízcí. Bylo to pro mě i vstupem do bádání společných dějin a pro Balkánce nesmírně bohaté a zajímavé české kultury. A to bylo zrovna jedno z mnoha poznání. V tom smyslu jsem se troufale rozhodl tento román napsat (jižanskou) češtinou a předem děkuji za čtenářskou shovívavost.
Najednou jsem ucítil Jasmininy hebké ruce, jak mě objímají kolem krku, a její voňavé vlasy na mém rameni, kam si s lehkostí gazely opřela hlavu. „Bude to dobrý, neboj,“ pošeptala mi do ucha, pevně mě objala a oběma se nám oči zaplnily teplou, slanou tekutinou.
Mohli jsme se takhle dlouho snažit jeden druhému vdechnout tak dychtivě potřebný klid a sílu zůstat u čistého rozumu, nebýt prudkého zvuku klepání na dveřích.
„Praha je krásné město. Už jsem ti mockrát vyprávěl o starobylém městě ve srdci Evropy. To město mě uchvátilo od první chvíle, když jsem tam před několika lety byl poprvé za bráchou. Tam každý kámen má svůj příběh. Na Karlově mostě jsem byl schopen stát na jednom místě a pozorovat věže, sochy, lidi. Má to nepopsatelné
kouzlo,“ povídal jsem s nadšením, ale i se smutkem, že mi je toto město v tuto chvíli vzdálenější než cesta na Mars. „Tam bych se někdy chtěla podívat, ale teď je to pro nás naprosto nedosažitelné.
Zkusme se držet při zemi,“ smutně dodala Jasmina. „Ale říkali jsme si, že se budeme bavit o tom, co je pro každého z nás vysněné místo. Já si zvolil Prahu.“
Pasáže knihy
Hrobové ticho překvapivě přerušil Trapara polotichým hlasem, zahleděný do vršku svých hnědých kožených bot: „Tyto prostory jsou odsouzeny k tomu, aby se jim historie opakovala každých čtyřicet let. Ti, kteří si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali.“ No teda, to byla vznešená myšlenka. Zase jedna z běžných, prázdných frází, které mezi lidmi a médii kolovaly dennodenně, místo toho, aby si lidé hledali cestu do své duše a lidskému postavení se ke zlu. Ještě že neříkal tu o lovu v kalných vodách, to bych mu teda napálil tenisový ritern. Soused Zdravko pro odpověď nešel daleko. Bylo vidět, že ho podobné fráze a prázdná rétorika iritovaly víc než mě: „Ano, ano. Historie se skutečně tady pravidelně opakuje každých čtyřicet let. Pravidelně jako menstruace. A tento národ tu zpravidla poslouží jako tampón. Ano, sousede. Historie se tu skutečně opakuje, akorát jednou jako tragédie, pak jako krvavá fraška,“ okomentoval Zdravko s viditelnou dávkou rozčarování.
Vyjádření čtenářů
„Ten příběh je opravdu výjimečný Tvou osobní výpovědí, která není vyumělkovaná, zprostředkovaná a nesnaží se za každou cenu zasáhnout to nejcitlivější místo v nás, a přesto se jí to daří, vede nás k přemýšlení o těch nejzranitelnějších okamžicích. Je skutečný a neomylně pravdivý každou Tvou zaznamenanou vzpomínkou.“
„Hadisi, obdivuji Tebe i všechny Tvé hrdiny, jak jste se vyrovnávali s tím vším, co se stalo, jak se to dalo vůbec unést a snést, Tvá péče a starost o Tvou lásku, Tvé nejbližší, o sílu vytvořit podmínky k životu v nové zemi a dokázat, že se umíš o všechno postarat.“
„S Vláďou se o Hadisovu knihu už týden přetahujeme, každý máme svou záložku. Je těžké dočíst kapitolu a nezačít další.“
O autorovi
Hadis Medenčević
*16.5.1968 / Derventa, Bosna a Hercegovina
Koncem roku 1992 přichází do České republiky jako uprchlík. Válečné události v bývalé Jugoslávii ovlivnili jeho život v plném rozsahu. První roky imigrantského života měly především existenční charakter. Ani v jeho případě nebylo tomu jinak. Až potom se může říct, že život běžel normálně. Obvykle se představuje jako cestovatel, horolezec a fotograf. Procestoval přes 60 států, psal cestopisy a přednášel na cestovatelských setkáních. Už léta pořádá poznávací zájezdy do Bosny a Hercegoviny. Jako velký milovník hor zúčastnil se mezinárodních expedicí, jako například Kilimandžáro nebo Pamír, ale jeho největší láskou jsou bosenské hory. Je absolventem Školy kreativní fotografie. Měl několik samostatných a společných výstav s cestovatelskou tematikou a příběhy obyčejných lidí. Aktivním je členem pražského spolku Lastavica, který pěstuje kulturní tradice jihoslovanských národů a prohlubování vzájemnosti s českou historii. Povoláním je informatik-business konzultant. Tento román velice poutavě sjednocuje všechny jeho zájmy a životní zkušenosti. A vůbec nesejde na tom, zda jste zdejší nebo ne.
Věnováno mým synům Erolovi a Harunovi jako náhrada za všechno, co chtěli vědět o válce a tatínek jim to nechtěl vykládat, aby jim nenarušil dětství, upřímné, čisté, dětsky naivní.
Věnováno všem mým českým kamarádům, kterým jsem na otázku, jak to vlastně bylo s tou válkou tam u vás, musel stroze odpovídat větou „Je to na dlouhé povídání někde u piva“, ale na to pivo pak už nikdy nedošlo.
Věnováno také všem, kdo ne z vlastní vůle museli opustit svůj domov a začít život někde jinde, kde si vůně domova budou zachovávat jen ve vzpomínkách, potažených zmatnělou patinou času a dálky